bkjgb

17. prosince 2010 v 18:04 |  O blogu
54
 

Obrázek 2

9. listopadu 2010 v 20:17 | Kriss |  O blogu
ghf

foto

1. listopadu 2010 v 16:48 | K. |  O blogu
Ell a Bella
 


Elliny šaty na ples

29. října 2010 v 21:46 | Kirstenka |  Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad
Takže tyhle šatičky měla Ell od Alice :)

jh

8. Kapitola - Vše je perfektní? Ne, kardinálně jsem se spletla

29. října 2010 v 21:44 | Kirstenka |  Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad
Čas utíkal nezadržitelně rychle. Ani jsem se nenadála a byl tu červen a s ním i maturitní ples. Tancuju ráda, jenže je tu takový menší problém. Pro mě i mé okolí je to vysoce nebezpečné. Edward mě ovšem ujistil, že se mi nic nestane, bude si mě totiž hlídat. Miluju ho každou buňkou svého lidského zranitelného těla. Alice mi koupila vážně moc krásné šaty po kolena. Jejich bezvadné sladění černé a zelené přesně sedělo k mým zrzavým vlasům. Chtěla mě navléct i do podpatků, ale to jsem vehementně odmítala. Na jeden večer je toho hazardu s bezpečností až dost. Svoji bezpečnou chůzi jsem pojistila balerínami.
Edward mě přijel vyzvednout jako obvykle přesně v čas. Dnes jsem ho ovšem nedočkavě vyhlížela a otevřela dveře dřív, než stihl zaklepat.
"Ahoj." usmála jsem se na něj a při tom pohodila hlavou, abych dostala zbloudilý pramen vlasů z obličeje. Jemně ho vzal mezi prsty a zastrčil mi ho za ucho. Sjel mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě.
"Vypadáš nádherně lásko." obmotal mi paže okolo pasu a políbil mě. Za námi se ozvalo zakašlání. Rychle jsem od něj uskočila. Charlie se prostě pořád nemohl smířit s tím, že já i Bella už máme kluky. Jsme přece ještě tak mladé…
"Dobrý večer pane Swane. Ell přivezu včas." Edward byl opět milý a tolik slušný. Chytila jsem se ho za ruku. Pravačka, kterou jsem měla zlomenou, mě ještě občas bolela, ale Carlisle už mi dávno sundal sádru.
"Dávej na moji holčičku pozor." Charlie nasadil přísný tón. To dělal vždy, když mluvil s Jakem nebo Edwardem.
"Nebojte, se mnou je v bezpečí." usmál se můj úžasný a nádherný upír. Naklonila jsem se k tátovi a líbla ho na tvář.
"Tak ahoj tati." loučila jsem se.
"Pěkně si to tam s Bellou užijte." popřál mi. To už mě Edward vedl k autu a podržel mi dveře. Potom lidskou rychlostí, aby Charlie nepojal podezření, přešel na stranu řidiče a vyjel z ulice.
"Tvoje sestra jde taky na ples?" zeptal se jen tak mimochodem.
"Jo, jde tam s Jakem." zajímalo by mě o co tady jde. Bylo mi jasné, že jeho nenucený výraz jen předstírá.
"S Jacobem?" aha, tak tady je ten problém.
"Ne asi, jde tam totiž s Japonským císařem. Jasně, že jde s Jakobem, vždyť s ním chodí." pronesla jsem ironicky. Edward se na mě už ani nepodíval a mlčel.
"Ty ses urazil!" obvinila jsem ho. Jen na mě po očku koukl a dál předstíral, že sleduje cestu. To určitě! Měl tak dokonale vyvinuté smysly, že by mohl jet se zavázanýma očima a přesto by jel líp, než kdejaký závodník. Odepnula jsem si bezpečnostní pás a na sedadle si dřepla. Viděla jsem v zrcátku jak mě nenápadně sleduje. Natáhla jsem se, objala ho a samozřejmě ho nezapomněla políbit na tvář.
"To ti ještě nikdy nikdo neřekl, že řidiče nemáš při jízdě ničím rozptylovat?" zeptal se s úsměvem. Mám vyhráno.
"Asi se urazím častěji." rozesmál se. To už jsme byli před školou. Ples byl v plném proudu. Rosalie s Emmettem lehce klouzali po parketu a když si mě všimli, zamávali mi. Alice s Jasperem nebyli nikde vidět. Edward mě vytáhl tancovat, ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat. Bylo neuvěřitelně jednoduché s ním tancovat. Je skvělý tanečník. Začali hrát pomalou písničku a já jsem nelenila a přitulila se k Edwardovi. Sklonil se a dal mi pusu do vlasů. Naprosto dokonalá chvíle.
"Víš, že tě miluju?" zašeptal mi do ucha. Musela jsem se usmát.
"Ano, vím, taky tě miluju." Natáhla jsem se na špičky a spojila naše rty v dlouhý polibek. Bohužel nás někdo vyrušil.
"Edwarde…" víc už Alice neřekla nahlas. Edward si to všechno přečetl v myšlenkách. Cítila jsem jak se v mém objetí napjal.
"Chviličku tady počkej, ano?" sice větu řekl v otázce, byl to ovšem rozkaz. Pohladil mě po tváři a v tu chvíli byl pryč. Když jsem se rozhlédla, nenašla jsem nikoho z Cullenovic rodiny. Bylo to jasné, něco se děje. V davu jsem našla Bellu, ale tancovala zrovna s Jakem, nechtěla jsem je rušit. V tělocvičně bylo značně nedýchatelně a mě se udělalo trošku špatně. Proto jsem se vydala ven z budovy na školní pozemky. Jediné světlo venku bylo z oken tělocvičny, ale mě to nevadilo. Šla jsem po výjimečně suchém chodníku a obličej obrátila k nebi. Obloha byla nádherně posetá hvězdami. Sedla jsem si na nejbližší lavečku, Edward si mě potom najde, a zasněně hleděla vzhůru. Po chvilce mě rozbolelo za krkem a tak jsem se raději začala rozhlížet kolem. Zaujal mě menší keř asi dvacet metrů od lavečky. Byl pod ním takový divný stín. Nevím, proč jsem se zvedla a zamířila přes orosenou trávu rovnou k tomu keři. Jsem totiž vážně děsnej srab. O to divnější bylo, že jsem se uvedla do pohybu. Čím blíž jsem byla, tím větší rychlost jsem nabírala. Byla jsem asi dva metry od keře a už jsem s jistotou věděla, co byl ten divný stín. Rychle jsem si klekla k nehýbajícímu se tělu a začala s ním třást.
"Caro! Caro, co je ti?" můj hlas se střásl. Cara Stewartová ležela na břiše, proto jsem ji obrátila na záda. Můj výkřik proťal ticho. Myslela jsem si, že mi z toho zvuku upadnou uši. Cara měla spoustu krvavých šrámů na břiše, na krku jsem si všimla dvou malých dírek. Poznala jsem to. Upíří zuby. Oči měla vytřeštěné, šedavý povlak začínal vítězit na živou modrou barvou jejích očí. Nemohla jsem se na ni už ani podívat. Rozběhla jsem se přes areál pryč. Můj zbrklý útěk se samozřejmě neobešel bez pádu. Cítila jsem, že jsem si rozrazila ret a rozbila koleno. Nevšímala jsem si toho a běžela dál. Srdce mi tlouklo tak silně, až to bolelo, z očí mi tekly slzy. V jednu chvíli jsem běžela a v druhé už mě držely pevné paže. Našel si mě, věděla jsem, že si mě dokáže najít. Zabořila jsem mu obličej do košile a vzlykala.
"Edwarde…Cara…" nedostala jsem ze sebe nic víc.
"Já vím lásko. Rosalie už volala na policii." šeptal mi.
"Ell, není ti nic?" ten hlas jsem bez zaváhání poznala, byla tu Bella.
"Mě ne…" vzlykla jsem a odstoupila trochu od Edwarda. Bella se na mě hned vrhla.
"Jsi celá od krve." řekla vyděšeně. Jacob zavrčel. Prohlédla jsem se. Na zelené výšivce mých šatů byly kapky krve z mého rtu, z kolene mi tekly rovnou stružky nepříjemně kovově zapáchající tekutiny a ještě ke všemu to doplňovala Cařina krev na sukni. Rychle jsem uskočila od Edwarda.
"Promiň." vykvikla jsem a schovala se za Bellu. Edward se na mě lehce usmál.
"To je v pořádku Ello, myslím, že to zvládnu." ujistil mě.
"Myslíš?" zeptal se Jake a odfrkl si. "Myslet znamená houby vědět." vrhla jsem po něm pohled. Měl být naštvaný, ale moje svaly byly pořád ztuhlé v bolestné grimase. Od parkoviště se ozvala houkačka.
"Sanitka přijela." řekla Bella a už mě tam táhla. Edward mě chytil okolo pasu a podepíral mě. Pak už šlo všechno moc rychle. Pamatuji si jen útržky. Cesta sanitkou, nemocnice, Carlisle ošetřující moji nohu. Vím, že se mi u něj v ordinaci udělalo špatně a já se vyzvracela do umyvadla. Z nemocnice jsem jela rovnou na policejní stanici. Tam už byla Bella i Jake, ostatní Cullenovi. Edward mě ochranitelsky držel okolo pasu. Táta vyletěl z kanceláře a objal mě. Takovou přemíru citu jsem u něj ještě nezažila.
"Ello, děvenko moje, je ti dobře?" ptal se starostlivě.
"Bylo mi i líp." hlesla jsem. Zatvářil se smutně.
"Musím tě vyslechnout. Myslíš, že to zvládneš?" zeptal se znepokojeně.
"Ať to máme z krku." líbla jsem Edwarda a zamířila do tátovy kanceláře. Sedla jsem si naproti Charliemu a on spustil diktafon.
"Takže, Daniello Swanová, řekněte mi, jak to celé bylo." Charlie nasadil naprosto formální hlas, to oslovení mě trošku vyděsilo.
"Udělalo se mi v tělocvičně špatně. Bylo tam hrozné horko a tak jsem se šla ven nadýchat čerstvého vzduchu. Byla krásná noc, dokonce i hvězdy svítily. Posadila jsem se na lavečku a dívala se k nebi. Po chvíli jsem se začala rozhlížet kolem. U jednoho keře byl vážně divný stín. Nedalo mi to a šla se tam podívat. Když jsem byla blíž, došlo mi, že tam někdo leží. Rozběhla jsem se a zjistila, že je to Cara. Ležela na břiše, tak jsem ji obrátila a zjistila, že je mrtvá. Vyděsilo mě to, zakřičela jsem a rozběhla se pryč. Po cestě jsem spadla, ale zvedla jsem se a utíkala dál. Edward mě chytil a potom přišla i Bella a Jacob. Řekli mi, že Rosalie zavolala na policii." bylo pro mě vážně těžké o tom mluvit. Jako bych to prožívala celé znovu. Rozplakala jsem se.
"Nikoho jiného jste v areálu nezahlédla slečno Swanová?" otázal se Charlie.
"Ne." odpověděla jsem.
"Dobře, to je vše." vypnul diktafon a už normálně, otcovsky pokračoval. "Ell, dnes tady budu celou noc, máš někoho, kdo tě odveze domů?" zeptal se mě a jeho obličej byl unavený.
"Ano tati, Edward mě odveze." ujistila jsem ho. "Budete mě ještě vyslýchat?"
"Myslím, že ne. S největší pravděpodobností ji stejně zabilo zvíře." vysvětloval mi. Jo, pěkný zvíře.
"Dobře, tak zatím tati." objala jsem ho a odešla z pracovny. Edward mě hned zase chytil.
"Kde je Bella?" zeptala jsem se.
"Usnula. Jacob ji odvezl do La Push. Ty ostatně taky nebudeš spát doma. Přespíš u nás." vysvětlil mi. Byla jsem ve stavu, kdy bych souhlasila s čímkoliv.

7. kapitola - Pravda

29. října 2010 v 21:43 | Kirstenka |  Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad
"Jsem upír," řekl prostě. Propukla jsem v hysterický smích.
"Dobrej vtip," zajíkala jsem se, přestože zvuky, které jsem vyrážela, se pobavenému smíchu podobaly jen stěží.
"Já si nedělám legraci," Edward mluvil s ledovým klidem a tím zasáhl velkou ranou můj po nehodě chatrný organismus. Opět přišla záplava mnou tolik nesnášené tmy.
***
"Ty idiote! Co tě to napadlo?" křičel mně známý hlas. Bella ale nikdy nekřičí.
"No jistě. Nápad tvého psa byl mnohem lepší," to zazněl Edwardův hlas prosycený ironií.
"Tady jde momentálně o její zdraví. To, že jsi upír, je věc druhá." Ozvalo se bouchnutí, jak dveře narazily na stěnu. Najednou se ozývalo děsivé vrčení snad z každého kouta pokoje.
"Jacobe, klid," řekla Bella láskyplným, přesto přísným hlasem. Takže je tady i Jake. Už mě nebavilo jen poslouchat. Otevřela jsem oči. V místnosti zavládlo ticho.
"Ello, jak se cítíš, zlato?" zeptala se mě mateřským hlasem. Pohladila mě po vlasech.
"No, jak se to vezme." Můj hlas byl příšerně ochraptělý. Koukla jsem se na Edwarda - upíra.
"Můžu s tebou mluvit?" snažila jsem se tu otázku říct pevným hlasem, ale moc se mi to nepovedlo. Jen přikývl.
"To nepřichází v úvahu! Vždyť je to upír, Ello," zaprotestoval Jake.
"Ty máš co říkat, čokle," ohradil se Edward.
"Půjdeme počkat ven na chodbu. Kdyby něco, zavolej, ano?" Bella už táhla Jacoba ven z pokoje. Dveře tiše klaply. Bylo ticho.
Dívala jsem se na něj, on se však díval někam z okna. V očích měl nepředstavitelnou bolest. Ničilo mě to. Co se to se mnou děje? Mám soucit s upírem? Vždyť vraždí lidi. Teď bych se měla klepat strachem. Mělo by se mi příčit být s ním v jedné místnosti. To, co jsem cítila, se však ničemu takovému nepodobalo. Jsem blázen, opakovala jsem si pořád. Jediné, po čem jsem toužila, bylo, abych už v jeho očích nikdy neviděla takový smutek. Srdce mi bušilo jako splašené, ale ne strachem. Tušila jsem, co znamená ten cit, který mi lomcoval celým tělem.
Hadičky, kterými jsem byla přikurtovaná ke všem možným přístrojům, mi neumožňovaly nijak velký odstup od postele. K tomu, co jsem chtěla udělat, však stačily. Pomalu jsem slezla z postele, žebra mě stále bolela, a přešla jsem k němu. Stál jako socha, jako by ani nezaregistroval, že stojím vedle něj. Ovinula jsem paže kolem jeho pasu a hlavu opřela o jeho pevnou hruď. Cítila jsem, jak se napjal a zadržel dech. Mé srdce vynechalo jeden, dva údery, on potom vydechl a já se opět uklidnila. Také mě ovinul pažemi a zabořil svůj obličej do mých vlasů.
"Ell…já…" šeptal, ale já ho přerušila.
"Teď ne, prosím," zaškemrala jsem a on nepokračoval. Stáli jsme tak věky a přitom takovou chvilku. Vtáhnutí do reality bylo kruté. Ani jsem se nenadála a ležela jsem zpátky v posteli.
"Bojíš se mě?" zeptal se. V obličeji měl klidný výraz, ale tušila jsem, že v duchu vře.
"Ne tak, jak si myslíš," začala jsem. Nechal mě pokračovat. "Já tomu nějak nemůžu uvěřit. Tohle přece nemůže existovat," šeptala jsem slova a přitom kroutila hlavou.
"Chceš, abych odešel?" taky šeptal. Srdce se mi zastavilo.
"Ne!" protestovala jsem.
"Můžu ti ublížit."
"Neublížíš mi." Nevím proč, ale tímto jsem si byla jistá. Držel mě za ruku a já ho za ni zatahala. Chtěla jsem, aby si ke mně přisedl. Nakonec se podvolil.
"Povídej mi o sobě." Připadala jsem si opět jako malé děcko. Vždyť by mě mohl okamžitě zabít. A já se s ním tady držím za ručičku a můj pud sebezáchovy si nejspíš vzal dovolenou. Edward se lehce pousmál.
"Když jsem se stal upírem, bylo mi sedmnáct. Umíral jsem na španělskou chřipku. Proměnil mě Carlisle," začal, ale já ho přerušila.
"Takže všichni z tvé rodiny jsou upíři? Jak se člověk stane upírem?" Otázek byla spousta a na všechny jsem chtěla znát odpověď.
"Ano, všichni jsme upíři. A Carlisle mě musel kousnout a vpustit do mě upíří jed. Ani nevíš, jak moc bolestivé to bylo." Zkřivil obličej a já pochopila, že na to nemá zrovna šťastné vzpomínky. "Potom proměnil Esmé, Rosalii a Emmetta. Alice s Jasperem se k nám přidali později.
Jako upír mám obrovskou sílu, pohybuju se velkou rychlostí, mám vyvinutější smysly než lidé. Moje kůže na slunci září. Naše rodina je jiná než ostatní upíři. Neživíme se lidskou krví, lovíme jen zvířata. Příčí se mi zabíjet lidi. Jenže jsi tu ty. Tvoje krev mě extrémně přitahuje. Nevím, jestli se dokážu ovládat," řekl a v očích měl smutek.
"Neublížíš mi," zopakovala jsem a byla jsem si tím zvráceně jistá. V hlavě jsem měla dokonalý zmatek, ale bude spousta času, abych si to urovnala.
"Víc než po tvé krvi toužím po něčem jiném," řekl tiše.
"Co je to, Edwarde?"
"Tvoje láska," vydechl. Srdce se mi rozbušilo natolik, až mě to bolelo.
"Myslím, že ti mohu nabídnout to, co chceš," usmála jsem se na něj.
***
Z nemocnice mě pustili ve středu ráno. Charlie si pro mě ráno přijel, v obličeji se mu usadil spokojený výraz a vzal mě do své oblíbené restaurace na snídani. Nemohl se mnou však zůstat dlouho, a tak jsem doma osaměla. Bella byla ve škole a mě čekal nudný den plný samoty. Aspoň si to v hlavě všechno pěkně srovnám. Takže, Edward je upír a já ho vážně miluju. Normální člověk by asi utekl, ale já jsem nenormální, takže je to v pořádku. Bella s Jakem mi taky řekli spoustu informací. Jacob, můj dobrý kamarád, je vlkodlak. A Bella je moje sestra a otisk Jakea. Ano, oni si všichni naplánovali fakt super čas, kdy mi řekli tyhle věci o světě příšer. Nejvíc mi vadí ta nepřátelskost mezi vlkodlaky a upíry. Edward i Jake mi oba vysvětlili podstatu smlouvy po svém a já si zase udělala svůj vlastní obrázek. Jenže Bella mi nic neusnadňovala, protože mě celý pobyt v nemocnici přemlouvala, abych se s Edwardem nevídala. Prý je nebezpečný. To byla hloupost. Edward mi řekl vše o upířím světě, jeho rodině i sobě. I když fakt, že ho nesmírně láká moje krev, byl děsivý, nedokázala jsem si pomoct. Byla jsem do něj zblázněná až po uši.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Neohrabaně jsem se zvedla z gauče, žebra pořád dost bolela. Dveře jsem otevřela zdravou rukou. Podlomila se mi kolena pod pohledem zlatých očí. Byl tady.
"Ahoj," usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala a pustila ho dovnitř.
"Neměl by jsi být ve škole?" škádlila jsem ho, když si sedal na gauč. Pokřiveně se usmál.
"Můžu jít, jestli mě tady nechceš."
"Ne!" vyhrkla jsem rychle načež se uchechtl. Stáhl si mě na klín. Byl neuvěřitelně opatrný, ani jedno žebro neutrpělo újmu. Stulila jsem se mu v náručí a kdyby mi to nebylo trapné, začala bych vrnět jako kočka.
"Budeš mít narozeniny," řekl jen tak mimochodem.
"Ano, bude mi sladkých sedmnáct," zasmála jsem se.
"Těšíš se?" otázal se. Ušklíbla jsem se.
"Ano i ne."
"Nemáš ráda narozeniny?" tvářil se zmateně.
"To přímo ne, nikdy mi nevadily. Ale budeme stejně staří, víš," povzdechla jsem si.
"Ell, je mi skoro sto let. Do toho máš ještě hodně daleko," zasmál se.
"To ano, ale navždycky jsi zůstal sedmnáctiletý," stěžovala jsem si. "A navíc, já stárnu."
"Miloval bych tě, i kdyby ti bylo osmdesát," řekl vroucně. Představa krásného mladého Edwarda a mě, scvrklé stařeny podobající se spíš mrtvole než živému člověku… Zamračila jsem se. Prstem mi na čele vyhladil vrásky a líbl mě na tvář.
"Tak už se nemrač," zašeptal.
***
V pondělí ráno jsem se probudila do svého narozeninového dne. Vzala jsem si pěknou zelenou halenku a vlasy stáhla do rozčepýřeného drdolu. Edward na mě čekal před domem u svého Volva. Charlie už byl v práci a Bellu svezl Jacob. Byli jsme domluvení, že to oslavíme večer. Můj krásný upír mi přidržel otevřené dveře na místě spolujezdce. Než jsem se stihla připoutat, už seděl za volantem.
"Mám pro tebe dárek," řekl pyšně.
"Edwarde…" začala jsem, ale přerušil mě.
"Není to nic velkého," ujistil mě a podal mi krabičku z černého sametu. Opatrně jsem ji otevřela a vykoukl na mě jemný stříbrný řetízek s malým srdíčkem.
"Edwarde, to je nádhera," vydechla jsem. Samou radostí jsem ho políbila na tvář. V tu chvíli jsem se zarazila, bála jsem se, že jsem zašla moc daleko. On ale vypadal naprosto v pohodě, tak jsem se uklidnila.
"Jsem rád, že se ti líbí," řekl a rychlým pohybem mi ho zapnul kolem krku.
Cesta do školy utekla rychle. Když mi Edward pomáhal z auta, dívalo se po nás jen pár lidí. Když jsme ovšem procházeli parkovištěm ruku v ruce, už se na nás koukali všichni.
"Swanová a Cullen?" zaznívalo odevšad. Jen jsem se tomu usmála. Ale neušel mi obzvlášť vražedný pohled jedněch očí. Cara Stewartová mě upalovala za živa.

6. kapitola - Probuzení do cizího světa

29. října 2010 v 21:42 | Kirstenka |  Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad
Takže další kapča :)

POHLED BELLY
"Tohle se mi nelíbí," zamumlal Jacob a rázoval sem a tam po jedné z nemocničních čekáren.
"Mně se to taky nelíbí, je v bezvědomí už dva dny," zašeptala jsem.
"Nemyslel jsem Ellin stav," přiznal a rychle pokračoval: "Jistě, je to zlé, ale víc mě trápí Cullenovi. Neměli se k ní dostat takhle blízko, mohli by jí ublížit."
Ano, to byla pravda. Upíří rodina na naší střední mi dělala starosti. Moc dobře jsem si všimla, jak se moje sestřička trápila, když se Edward Cullen přes týden neobjevil ve škole.
"Myslím, že bychom jí to měli říct." řekl potichu Jake. Vykulila jsem oči.
"Jaku, ty víš, že tě miluju, ale nemyslím si, že je dobrý nápad to Elle vykládat. A hlavně, dost silně pochybuju, že by nám to uvěřila." Přesně jsem věděla, jak by Ell reagovala. Pozitivní by to vážně nebylo.
"Už jsem o tom mluvil se Samem. Tady jde o její bezpečnost. Nejdřív se dozví o nás." Tím nás myslel sebe a zbytek smečky.
"Jacobe, to nemůžeš!" Z našeho rozhovoru nás vytrhlo vrznutí dveří.
"Bello? Ella se probrala," zavolal na mě Charlie. Vyběhla jsem rychle z čekárny následovaná Jakem. Ell ležela na té příšerné nemocniční posteli. Levá ruka jí vězela v sádře, na čele měla zašitou ránu a z pravé ruky jí trčela jehla. Doktor také říkal, že má zlomená tři žebra.
"Bello?" chraptivě mě zavolala moje sestřička.
"Jsem tady, Ell, už je to dobré," konejšila jsem ji a chytla ji za zdravou ruku. Charlie a Jake nervózně postávali u dveří. Táta se ještě tak docela nesrovnal s tím, že s Jacobem chodím. Ale nemohl nic dělat. Otisk je otisk.
"Co se stalo?" zeptala se Ella o poznání živěji. Namáhavě jsem se nadechla.
"Měla jsi autonehodu. Selhaly ti brzdy. Auto nabouralo do stromu a ty jsi vyletěla předním sklem," vysvětlovala jsem jí.
POHLED ELLY
Cože? Vždyť mě zachránil Edward. Nějakou záhadou se ocitl v autě a vytáhl mě ven. Chtěla jsem se posadit, ale hrudník mi proťala ostrá bolest, až jsem sykla.
"Máš zlomená žebra," oznámil mi táta ode dveří. Teprve teď jsem pořádně zaregistrovala, že tam i s Jakem stojí.
"Nestůjte u těch dveří jak dva svatí a sedněte si sem. Znervózňuje mě to," postěžovala jsem si.
"Měla jsem jet s tebou," zanaříkala Bella. Vykulila jsem na ni oči.
"Blázníš? Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybys tam jela se mnou. Nevyčítej si to, ano?" V tomto ohledu jsem byla nekompromisní. Bylo zbytečné, aby se Bella obviňovala, když za nic nemůže.
"Co je dneska za den?" zeptala jsem se rychle. Jak dlouho jsem byla mimo?
"Je pondělí, byla jsi v bezvědomí dva dny," informoval mě Charlie. Vypadal tolik ztrhaně. Natáhla jsem po něm ruce a i přes nepříjemnou bolest jsem se posadila. Nesykla jsem, ale moje bolestná grimasa nikoho neoklamala. Táta za mnou rychle přispěchal a já ho objala.
"Tati, kdy jsi se naposledy pořádně vyspal?" zeptala jsem se ho a prohlížela si hluboké kruhy pod jeho očima.
"A co ty, Bello? A Jaku, ty vypadáš jako bys nespal tak tři roky," povzdechla jsem si. Znala jsem je. Bellu i Charlieho. Oba se určitě skoro nehnuli z nemocnice. A Jake nenechal Bellu samotnou, takže spánku taky moc nedal.
"Běžte domů a vyspěte se. Zítra je taky den a mně už je vážně dobře." Předstíraný úsměv mi vyšel na jedničku. Charlie se nervózně zavrtěl.
"No, možná by nám všem prospěla trocha spánku," řekl nakonec.
"Moje řeč, tati. Jsem taky unavená," zamumlala jsem.
"Unavená? Vždyť jsi prospala dva dny!" kroutil Jacob hlavou.
"Hele, jsem zraněná. Mám na to právo," ohradila jsem se. Jacob se zasmál. "Tak čau, Ell," řekl a objal mě tak, aby mi nezpůsobil bolest.
"Ello, hned zítra po škole se za tebou zastavím," slíbila mi sestřička a políbila mě na čelo. Táta mě jen pohladil po vlasech a usmál se. Než se za nimi zavřely dveře, Bella se ještě ohlédla.
"Miluju tě, sestřičko," poslala mi vzdušný polibek. Ještě asi pět minut jsem koukala na zavřené dveře. Ano, poslala jsem je domů. Ano, potřebují se vyspat. Štve mě to? Děsně. Co tady teď budu dělat? Unudím se k smrti. Podle nástěnných hodin bylo skoro osm večer. Alespoň mám moře času přemýšlet.
Údajně jsem měla bouračku a vyletěla předním sklem. Zranění by tomu odpovídala, ale není to tak docela pravda. Zachránil mě Edward. Jak se dostal do auta? Kde je teď? Stalo se mu něco? Já jsem z toho našeho skoku z auta celá polámaná a co teprve on, který mě chránil svým tělem? Není mrtvý? Ne, to určitě ne, kdyby byl, nepřežila bych to. Ach jo, jsem káča hloupá. Proč jsem se do něj zamilovala? A po tak krátké době?
Otázka za otázkou mi prolétávala hlavou, ale ať jsem dumala, jak jsem dumala, nenaskytla se ani na jednu z nich odpověď. Ozvalo se zaklepání a otevřely se dveře.
"Jsem doktor Cullen a ty jsi Daniella Swanová, že?" zeptal se mě blonďatý bledý a hlavně krásný doktor.
"Ella," opravila jsem ho. "Vy jste příbuzný s Edwardem?" otázala jsem se. Ach ta moje pusa.
"Jsem jeho adoptivní otec," vysvětlil mi.
"Kde je?" Asi ho trošku zaskočila moje horlivost. Nadzvedl obočí.
"Teď je nejspíš doma."
"Takže je v pořádku?"
"V nejlepším." Uf, to je dobře, moc dobře.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě a téma rozhovoru přesunul na můj zdravotní stav, kvůli kterému tady nejspíš byl.
"No, dost mě bolí žebra a jsem taková zesláblá, ale jinak je mi dobře," řekla jsem popravdě. Usmál se a odhalil tak dokonalé zuby. Co to k sakru je, že jsou si všichni Cullenovi tak podobní? Nemají být náhodou jejich děti adoptované?
"Řeknu sestře, aby ti dala něco proti bolesti," řekl mi melodickým hlasem.
"Děkuju," usmála jsem se taky. Při tom mi zaškubalo v čele. Instinktivně jsem si tam sáhla a nahmatala hrubou nit stehů. To jsem si rozrazila čelo?
"Kdy mě pustíte domů?" otázala jsem se. Doktor Cullen se zasmál a já absolutně nechápala proč.
"Edward říkal, že jsi celkem netrpělivá. Domů bychom tě mohli pustit ve středu, pokud ovšem nenastanou komplikace. Teď se snaž spát," Řekl, lehce mávl rukou a byl pryč.
To bylo divné. Všichni Cullenovi se chovají divně a tu jejich krásu by jim měli zakázat. Ostatní lidi, jako například já, z nich mají mindráky. Takže Edward je v pořádku a podle doktora mu nic není. Jak je to kruci možné? Tohle není normální. Já jsem potlučená, jako bych se srazila s parním válcem, a on si v klidu hoví doma a nemá ani škrábnutí. Ale tady ve Forks je divné prakticky všechno.
Sestra přišla pár minut po doktorově odchodu a píchla mi nějaké léky. Diky nim jsem usnula bezesným spánkem.
Něco studeného drželo moji zdravou ruku. Ještě jsem nebyla probuzená natolik, abych to mohla identifikovat. Je to snad nějaký hloupý vtípek a moje ruka trčí v kádi s ledem? Otevřela jsem nejprve jedno oko a hodnotila situaci. Když jsem ho zaregistrovala, otevřela jsem rychle i to druhé.
"Ahoj Ello," řekl tiše Edward Cullen. Vykulila jsem oči.
"Co tady děláš?" vyhrkla jsem rychle. Obličejem mu přelétl úsměv.
"Doufal jsem, že budeš mít větší radost," šeptl. Moje tváře okamžitě nabraly nejrudější odstín.
"Ne, jsem ráda, že jsi tady. Musím se tě zeptat na pár věcí," řekla jsem honem.
"Asi ti na ně neodpovím." V očích se mu zračila divná směsice pocitů. Snad strach?
"Jak jsi se dostal do toho auta? Jak to, že ti nic není? Proč máš tak studenou ruku? Proč máš dnes zase tmavé oči, když je míváš zlaté?" Otázek bylo tolik. Edward nahodil zatvrzelý výraz.
"Vyletěla jsi z auta předním sklem a uhodila jsi se do hlavy. Jel jsem kolem a zavolal záchranku. Nic víc, nic míň." Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Jako by se chladnost jeho kůže přenesla do jeho duše. Trošku jsem se otřásla, ale nasadila nekompromisní výraz.
"To vykládej mojí babičce," řekla jsem posměšně. "Vím, co jsem viděla. Je mi jedno, jestli mi to potvrdíš nebo ne. Proč jsi tady, Edwarde? Proč jsi sem za mnou chodil, když se chováš takhle?" V očích se mi zatřpytila slza, ale nedovolila jsem jí dostat se na povrch. Jeho oči okamžitě zněžněly.
"Promiň, Ell, ale tohle je tajemství, které není pouze moje. A navíc, brzy se to všechno dozvíš od své sestry a svého kamaráda. Potom už se mnou nebudeš chtít mít nic společného," řekl mi tiše a hladil mě po ruce studenými prsty.
"Co s tím mají co dělat Jake s Bellou?"
"Hodně věcí."
"Jestli se to stejně dozvím, chci, abys mi to řekl ty," pokračovala jsem umanutě. V očích se mu objevila bolest.
"Ne, chci s tebou být alespoň tu chvíli, která mi ještě zbývá, než se to dozvíš," šeptal mi. S námahou jsem se posadila.
"Poslouchej mě. Nevím, jak je to možné, protože tohle se mi většinou nestává tak rychle, ale… mám tě ráda, možná i víc než ráda," odmlčela jsem se. Nebyla jsem zvyklá vyznávat klukovi lásku, zvláště když ten kluk byl Edward. Něžně se usmál a pohladil mě po tváři.
"Kdyby to všechno bylo tak jednoduché," povzdechl si.
"Prosím, Edwarde," zaprosila jsem.
"Stejně se to dozvíš a stejně mě potom už nebudeš chtít nikdy vidět. Tak ať je po tvém." Páni, to bylo lehčí, než jsem si myslela. Zatvářil se smrtelně vážně a já se nedočkavostí a nervozitou napjala.
"Jsem upír."

5. kapitola - Nehoda

18. srpna 2010 v 20:04 | Lily |  Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad
V učebně historie jsem byla nečekaně jako první. Všichni ostatní ještě v jídelně rozdýchávali moje vystoupení. Musela jsem se pro sebe usmát. Na střední ve Phoenixu jsem takových divadýlek sehrála víc. Bavilo mě divadlo a nebála jsem se udělat si ze sebe legraci. Sedla jsem si do své lavice a vytáhla knížku. Pokoušela jsem se začíst do děje. Občas se mi to povedlo natolik, že jsem si připadala jako jedna z postav.
"Ehm," ozvalo se zakašlání u mé lavice a já si málem cvrkla, ale opravdu jen málem. Vzhlédla jsem a hleděla tak do tmavých očí Edwarda Cullena. Co má kruci s těma očima?
"Promiň," omlouval se, ale vůbec to neznělo kajícně.
"Až překonám srdeční kolaps, budu uvažovat o tom, že omluvu přijmu," odpověděla jsem mu a tragicky se chytla za srdce. To ho rozesmálo.
"Víš, říkal jsem si, že by sis třeba ráda sedla se mnou," navrhl mi nevinně. Vykulila jsem oči a až příliš radostně odpověděla:
"Jasně." Pokřiveně se usmál a já bych přísahala, že kdyby mé srdce nebylo bezpečně uložené pod žebry, stoprocentně by mi vyletělo z hrudi. Vzal mi batoh s věcmi a šel ke své zadní lavici.
"To tvé vystoupení v jídelně bylo docela vtipné. Na mé sourozence jsi udělala dojem, zvláště na Emmetta," rozesmál se.
"Ale, to nic nebylo. Cara mi vyhlásila válku, a tak jsem táhla do boje," rozesmála jsem se taky. Připadalo mi to divné. Můj první den školy, který byl před dvěma dny, mě Edward div nezabil pohledem a teď najednou se se mnou baví, jako bychom byli velmi dobří kamarádi. Ne, že by mi to vadilo. Byl vážně moc hezký a hlavně milý. Bavila jsem se s ním o všem. Vyptával se mě i na tak nudné věci, jako jsou například moje zážitky z dětství, ale vypadal, že ho to opravdu zajímalo. Nevím, kdy začala hodina, ale vím docela dobře, kdy skončila. Byla jsem totiž koncem vyučování poprvé v životě zklamaná. Znamenalo to, že moje povídání s Edwardem končí.
Odvedl mě až k autu. Bella už na mě čekala na místě řidiče, jak jinak.
"Bello, ráda bych ti představila mého kamaráda Edwarda Cullena. Edwarde, tohle je moje sestra Bells," představila jsem je a neuniklo mi, jak ségra na Edwardovi visí pohledem.
"Těší mě, Bello," usmál se přátelsky Edward a podal jí ruku. Hned do ní vložila svoji a potřásla si s ním.
"Mě taky," hlesla. No dobře, ségra, ty máš Jacoba, tak ruce pryč od Edwarda.
"Takže se uvidíme zítra na geografii," loučila jsem se s ním.
"Jasně, budu se těšit," usmál se a už klusal ke svému Volvu. Rychle jsem nastoupila do náklaďáčku a připnula si pás. Bella se na mě zkoumavě dívala.
"No co?" vyhrkla jsem podrážděně. "Je sympatickej." Bella pozvedla obočí, ale nastartovala motor a vyjela z parkoviště.
"To tvoje divadélko převrátilo naruby celou školu. Ne, že by si to ta nádhera nezasloužila, ale dokonce mě na chodbách zastavují lidi a ptají se mě na tebe. To mi vadí," stěžovala si. To je celá Bella, nerada středem pozornosti.
"Tak promiň, Bellinko, už budu hodná," slibovala jsem a dala jí pusu na tvář.
"Pojedu do LaPush," začala Bella nové téma. "Chceš jet se mnou?" ptala se. Za normálních okolností bych jela určitě, ale chtěla jsem, aby se Bells s Jakem sblížili a asi bych tomu moc nepomohla v roli křena. Proto jsem zavrtěla hlavou.
"Musím se učit, snad jindy. Ale ty si to užij a hlavně ho ode mě pozdravuj. Pokusím se uvařit večeři," zasmála jsem se.
"Dobře."
Bella mě vysadila na odbočce do naší ulice a já utíkala domů. Bundu i batoh jsem jen tak hodila do rohu svého pokoje a rychle zapnula notebook. Určitě mi přišel e-mail od maminky.
Nemýlila jsem se. Byl nečekaně dlouhý, Renée v něm popisovala, jak byla na Phillově zápase, jak začala chodit do večerní školy a samozřejmě, jak jí po těch třech dnech chybím. Já jí na oplátku vyprávěla o našem autíčku, o tátovi, jak se moc snaží. Také o škole a mém triumfu nad Carou. Odstavec o Edwardovi jsem si nechala nakonec. Byl delší než všechny ostatní. Když jsem byla po hodině hotová, spokojeně jsem e-mail odeslala a odebrala se do kuchyně.
Moje výmluva pro Bellu, že se musím učit, byla výmysl. Učivo jsem zvládala a úkoly jsem neměla, proto jsem začala v lednici lovit nějaké potraviny k přípravě večeře. Pokud šlo o Charlieho, nebyl ohledně jídla nijak zvlášť náročný, jenže po tom, co Bella vykouzlila včera, jsem ho opravdu nemohla odbýt vajíčky. Nakonec jsem vytáhla kuřecí maso a zeleninu, pokusím se udělat něco na způsob číny. Vaření vážně není moje parketa, nicméně po hodině boje s pánví jsem měla hotové maso a bylo to kupodivu i poživatelné. Uvařit rýži už byla hračka a když Charlie lezl do dveří, měl jídlo na stole.
"Ahoj tati," pozdravila jsem ho s úsměvem, když si sedal za stůl.
"Nazdar Ello, kde je Bella?" zeptal se mě a mně bylo jasné, že se diví, proč místo mojí sestry trůním u sporáku já. Moc dobře věděl, že jsem spíše antikuchařka.
"Jela za Jacobem do LaPush, takže si budeš muset vystačit s mojí stravou," usmála jsem se.
"Za Jakem? Myslel jsem, že to ty jsi s ním velká kamarádka," brblal. Už jsem mu chtěla říct, že mezi těmi dvěma o přátelství moc nejde, ale včas jsem se kousla do rtu.
"No, to sice ano, jenže jsem měla spoustu úkolů a musela jsem odeslat e-mail Renée, takže ho navštívím jindy," vysvětlovala jsem a sedala si ke stolu. Charlie u jídla nemluvil. Večeři mi nepochválil, ale ani si nestěžoval, a to byl úspěch. Pěkně jsem po sobě uklidila, ale než jsem stihla opustit kuchyni, zazvonil telefon.
"Vezmu to," zavolala jsem na tátu,  protože jsem viděla, jak se zvedá.
"Rezidence Swanových, u telefonu Ella," oznámila jsem do sluchátka. Ozval se hlasitý smích.
"To jsi ty, Ell? Tady Jessica," další záchvat smíchu. Klidně jsem počkala, až ji to přejde.
"Už jsi v pohodě, Jess?" zeptala jsem se, když už to trvalo déle.
"Jo, jasně, chtěla jsem se tě zeptat, jestli nechceš v pátek zajet do kina?" zeptala se a v hlase jí zazněl jistý odstín naděje.
"No to bude super, Jess, ještě se domluvíme ve škole, jo?" viditelně ji potěšilo, že souhlasím.
"Dobře, tak zatím ahoj," rozloučila se.
"Čau," řekla jsem a položila sluchátko. Charlie seděl ve svém křesle a sledoval televizi. Pravděpodobně mě moc nevnímal, když mi dovolil jet do Port Angels. To byla jediná konverzace, kterou jsem ten večer s Charliem vedla. Když se vrátila Bella, měla totálně nablblej úsměv, tak jsem to vzdala a šla spát.
Druhý den jsem si vydupala, že budu řídit, a hrozně se těšila na hodiny společné s Edwardem. Jenže se neukázal. A další den taky ne. Říkala jsem si, že je nejspíš nemocný. S Jess jsem si to v kině hrozně moc užila, staly se z nás opravdu kamarádky. O víkendu na mě padly chmury. Bella byla oba dva dny v LaPush a mně bylo jasné, že Jake zabodoval. Nesnášela jsem samotu a jejich vztah mi jí přinášel opravdu hodně.
Edward se neukázal celý další týden. Začínala jsem být zoufalá, protože jsem si až moc dobře uvědomovala, že mi vážně chybí. Nechápala jsem sama sebe, jak je možné, že jsem se během tří dnů dokázala upnout na nějakého kluka. Jenže Edward nebyl jen tak nějaký kluk, byl to prostě nádherný a milý mladý muž. Jediná výhoda toho, že byl Edward pryč, byla ta, že mi Cara dala pokoj. Jess ovšem byla toho názoru, že je to pouze ticho před bouří. Další víkend za mnou přišel Charlie.
"Ello, co je to s tebou? Vždy záříš jako sluníčko a poslední týden jsi jako vyměněná." Měl starost.
"To nic není, tati. Dneska pojedu s Bellou do LaPush," usmála jsem se, jak nejlépe jsem to dovedla. Tatínka to uklidnilo. Ano, jsem dobrá herečka. Ale vážně jsem nemínila sedět na zadku. Bella nic nenamítala a Jake už vůbec ne.
Ukázalo se ovšem, že kvůli mně pozval spoustu kamarádů, abych si nepřipadala sama, když se věnoval Belle. Dlouho jsem je pozorovala. Kam se hnula Bella, hnul se Jacob a naopak.
Byli jako jeden a samozřejmě, ani jeden se o mě nezajímal. Ano, byla jsem ráda, že jsou spolu, ale mě a Bellu teď něco oddělovalo jako neviditelná zeď. Okolo třetí hodiny odpoledne mě to přestalo bavit.
"Bello, pojedu domů," řekla jsem nakvašeně. Nechápavě se na mě podívala, ale začala se zvedat.
"Dobře, pojedu s tebou," navrhla mi.
"Ne, jen mi dej klíčky od náklaďáčku. Jake tě potom domů odveze, ok?" navrhla jsem jí jinou variantu a čekala, až mi dá klíčky. Usmála se na mě a podala mi klíčky. Dobře, Jake je pro ni víc, pokusím se to přijmout. Takhle bych nereagovala, kdybych už tak neměla špatnou náladu. Nemůžu obviňovat Bellu a Jacoba, když za tím vězí někdo jiný.
Nastartovala jsem náklaďáček a jako obvykle se rozeřval motor. Vyjela jsem na silnici a začala si pobrukovat oblíbenou písničku. Zrychlila jsem na osmdesátku, víc náklaďáček nedával. Tohle mě trošku štvalo. Na rozdíl od Belly jsem byla milovníkem rychlé jízdy. Nepršelo, a tak jsem si stáhla okénka a nechala vítr pohrávat si s mými vlasy.
Jenže nastal problém, když se přiblížila zatáčka, sešlápla jsem brzdu, ale auto nereagovalo. Okamžitě mě zaplavila panika. Zatáčka se přibližovala obrovskou rychlostí. A potom se stalo několik věcí v takové rychlosti, že jsem nechápala, jak to stihla moje vyděšená mysl pobrat.
Ozvala se rána, jak něco přistálo na korbě auta.
"Ell, neboj se. Dostanu tě z toho," zašeptal sametový hlas Edwarda Cullena. Ano, musela jsem na tom být tolik špatně, že jsem měla halucinace. Smrt se blížila obrovskou rychlostí. Edward mě objal paží a odepnul bezpečnostní pás. Otevřel dveře auta a zaštítil mě svým tělem. Potom vyskočil z auta, těsně před tím, než narazilo do stromu. Kutáleli jsme se po silnici a já slyšela křupnutí, za kterým následovala ohromná bolest v zápěstí. Něco mě praštilo do hlavy a najednou se všude rozlila černočerná tma.

4. kapitola - Dívčí válka

18. srpna 2010 v 20:04 | Lily |  Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad
A hned další :)


Úterní den mi začínal nudnou trigonometrií, na které jsem naštěstí byla s Angelou. Ukázalo se, že je to moc hodná holka. Asi pět minut před začátkem hodiny vešla do třídy dívka. Měla kudrnaté blonďaté vlasy, modré oči, vysokou štíhlou postavu. V botách na jehlovém podpatku uměla na rozdíl ode mě chodit a hluboký výstřih odhaloval značnou část objemného poprsí.
"Kdo to je?" zeptala jsem se se zájmem Angely.
"To je Cara Stewardová, školní královna. Dělá si nárok na půlku kluků a hlavně na Edwarda Cullena. Je to děsná nána," zhodnotila.
"Aha," hlesla jsem a dál ji sledovala. Nejspíš vycítila můj pohled a také se na mě koukla. V očích měla nejprve hodnotící a potom opovrhující pohled. Typická školní mrcha. V Phoenixu jich bylo víc než dost, ale od žádné jsem si nenechala nic líbit. Hodina utekla vcelku rychle, což mi připadalo divné, trigonometrie nikdy neutíkala rychle, ale díky Angele se to dalo přežít. Na biologii jsem přišla trošku dřív, skoro celá třída byla prázdná. Zamířila jsem k poslední lavici a otevřela si knížku. Ani jsem si nevšimla, že do třídy vpochodovala Cara. Listovala jsem knihou do doby, než se ozval školní zvonek. Vzhlédla jsem a uviděla, že těsně před profesorem vešel Edward Cullen. Proti své vůli jsem od něj nedokázala odtrhnout pohled a on se přibližoval a přibližoval. Kruci, sedla jsem si do jeho lavice! Začala jsem se zvedat.
"Promiň, nevěděla jsem, že tady sedíš," omlouvala jsem se rychle.
"To je v pohodě, klidně tady můžeš zůstat se mnou," usmál se na mě a já si tedy sedla zpátky.
Viděla jsem, jak po mě Cara šlehla vražedným pohledem.
"Jsem Edward Cullen a ty jsi Ell Swanová, že?" zadíval se na mě zlatýma očima. Neměl je včera černé?
"Ano, to jsem. Víš, že jsi první, kdo mi tady řekl jinak než Daniella?" zeptala jsem se vesele.
"Myslím, že jsem zaslechl, jak ti přátelé říkají Ell, vadí ti to?" zeptal se mě naoplátku a vypadal trošku sklesle.
"Ne, vůbec," ubezpečovala jsem ho rychle.
"Všichni mi tak říkají. Vyhovuje mi to."
"Proč? Daniella se ti nelíbí?" vyptával se a vypadalo to, že ho to zajímá.
"Abych řekla pravdu, tak ani ne. Je moc dlouhé a vůbec, zkratka na Ell je lepší," vysvětlovala jsem mu. Zatvářil se zvláštně, snažil se mě asi pochopit.
"A tobě je šestnáct?" Jen jsem přikývla.
"Asi musíš být chytrá, když tě vzali do třeťáku," řekl uznale.
"No, jestli jsem chytrá, to nevím, ale snažím se hodně učit. Většinou nemám co na práci," usmála jsem se. Zahleděl se na knížku na mém klíně.
"Čteš Harryho Pottera?" Vypadalo to, že ho to pobavilo.
"Jo, fantasy knížky, to je moje. Ráda utíkám do světa kouzel a nadpřirozených bytostí," vysvětlovala jsem mu. Nejspíš jsem ho pobavila, protože se začal smát.
"To jsem tak směšná?" otázala jsem se trošku podrážděně.
"To ne, jen bych tě tipoval na jiný žánr literatury," řekl honem, aby mě nenaštval.
"A na jaký třeba?" No, to by mě fakt zajímalo.
"No, nejspíš na nějaké romantické příběhy se šťastnými konci." To jsem se zase rozesmála já.
"Spíš to vypadá, že jsi si mě spletl se sestrou. Ta miluje romány. Já ani moc ne."
"Slečno Swanová, jestli vás nezajímá můj výklad, můžete si o tom jít pohovořit s panem ředitelem," oznámil mi profesor Banner. Kruci, budu mít průšvih.
"Pane profesore, za to můžu já. Ptal jsem se Ell, jestli by mi půjčila poznámky," zastal se mě Edward a nevinně se na profesora podíval. Pan Banner vypadal zaskočeně, ale nakonec promluvil:
"Dobře, ale ať už se to neopakuje."
Vděčně jsem se na Edwarda podívala a on se na mě usmál. Hodina utekla neskutečně rychle, naštěstí mě však čekala ještě jedna hodina biologie. Když zazvonilo, Edward si začal balit své věci.
"Ty někam jdeš?" zeptala jsem se ho a zklamání v mém hlase bylo velice znát. Lehce se usmál.
"Ano, rodinné důvody. Ale, uvidíme se zítra na historii." S tím odešel ze třídy. Povzdechla jsem si a otevřela knížku. Nevšimla jsem si, když ke mně přišla Cara. Trošku zakašlala, aby upoutala moji pozornost. Vzhlédla jsem od knihy a vážně měla problém pohlédnout jí do očí, protože ze sedu mi ve výhledu bránila ta její obří, bezpochyby umělá prsa.
"Co potřebuješ?" falešné úsměvy, zvláště určené jí, mi šly dokonale.
"Asi ti nikdo nevysvětlil pravidla, Swanová. Ale protože jsi tady nová, budu hodná a obeznámím tě s nimi," řekla a pohrdavě se na mě šklebila. Tohle je fakt nána.
"Napjatě poslouchám," řekla jsem jí ironicky.
"Jak jsi jistě poznala, jsem tady něco, jako královna školy. A Edward Cullen je můj," oznámila mi. No páni, ona je fakt blbá.
"Wow, to byl teda proslov. Alespoň je vidět, že i blondýny zvládnou ve větě říct víc než tři slova. Jsem na tebe pyšná," usmála jsem se sladce. Cara na mě koukala jako tele na nový vrata, nejspíš nebyla zvyklá na odpor.
"A pokud jde o Edwarda Cullena, sice silně pochybuju, že by tě chtěl, ale kdyby se to náhodou, v nějakém jeho pomatení smyslů, stalo, rozhodně vaší nehynoucí lásce nebudu bránit." Otočila jsem se zpátky ke knize a když Cara dlouho neodcházela, znovu jsem se na ni koukla.
"Ještě něco?" zeptala jsem se sladkým úsměvem.
"To teda ano, Swanová. Jestli jsi to nepochopila, tak tohle je válka." A odkvačila pryč. Jo, děvče, nevíš, do čeho se se mnou pouštíš.
Na angličtině jsem seděla s Jessicou, která už samozřejmě věděla o mém výstupu na biologii. Byla z toho tak rozrušená, že jsem jí musela dopodrobna popsat, o čem jsem se bavila s Edwardem a čím jsem následně odpálkovala Caru. Byla ovšem toho názoru, že mi to Cara pěkně osladí. Ani Bella nebyla nadšená z mého vystoupení, protože tím se strhla pozornost i na ni. Všichni věděli, že Ella Swanová to natřela Caře Stewardové a že Bella Swanová je Ellina sestra.
Po obědě jsem měla s Bellou dvouhodinovku tělocviku a moje nešikovnost se projevila. Po deseti minutách vybíjené mi míč rozrazil ret. Krvácelo to tolik, že mě profesor poslal s Bellou, jakošto s mím doprovodem, šupem domů. Když Bella nastupovala do auta, zahlásila něco v tom smyslu, že se ta naše nešikovnost občas hodí.
Středa utíkala rychle, dvouhodinovku angličtiny a matiku jsem měla s Jess, a to jsme si vážně užily. Vymýšlely jsme, co provedeme Caře, a vážně jsme se nasmály, až profesoru Vernerovi ve třetí hodině došla trpělivost a poslal nás k řediteli. Byly jsme obě pokárány a upozorněny na to, že jestli se to bude opakovat, dá pan ředitel Green vědět rodičům. Asi by nás to mělo trápit, ale netrápilo. Uklidnila jsem se až na španělštině a vážně dávala pozor. Profesorka mě pochválila, že jsem na španělštinu vážně dobrá. S Erikem jsme vyrazili na oběd, ale zarazilo mě, když někdo volal mé jméno.
"Ell! Ello! Počkej!" řítila se ke mně Jessica a v očích měla zděšení. Poslušně jsem i s Erikem počkala, až nás dožene.
"Co se děje Jess?" zeptala jsem se, ale ona mi místo odpovědi do rukou vtiskla papír. Na něm stálo: Jsem sama a zoufalá, ocením každou nabídku ke schůzce, i kdyby byl dotyčný sebevíc ošklivý. Daniella Swanová.
Zírala jsem na to jak puk a nakonec jsem se rozesmála. Jess se na mě vykuleně dívala.
"Ell, tohle visí po celé škole, bez pochyby to udělala Cara."
"No a? Vždyť je to tááák vtipný a tááák ohraný. Evidentně se na nic lepšího nezmůže. Pojďme se najíst," navrhla jsem svým dvěma kamarádům a vyrazili jsme do jídelny. Ale místo toho, abych šla k výdejním pultům, došla jsem doprostřed jídelny a vylezla si na jeden stůl. Tím jsem si přilákala pozornost všech od Cary až po Cullenovi. Mrkla jsem na Edwarda a potom jsem se rozhlédla po jídelně.
"Asi už mě všichni po těch třech dnech znáte, jsem Ell Swanová. Moje skvělá spolužačka Cara se nabídla a udělala mi laskavost. Musím se vám přiznat, jsem fakt zoufalá, už tři měsíce jsem nebyla na rande. Proto Cara rozmístila po škole inzeráty. Takže prosím všechny adepty, aby se mi nahlásili. Díky moc, Caro." Slezla jsem ze stolu a šla ke Caře. Ta stála jak opařená. Krátce jsem ji objala a odešla za hlasitého smíchu z jídelny.

3. kapitola - Jeden starý přítel

18. srpna 2010 v 20:03 | Lily |  Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad
Další kapča, tak doufám, že se bude líbit :)

Školní zvonek oznámil konec dne a já i Bella jsme vyrazily do deštěm promáčeného odpoledne. Ano, to, že nemáme auto, znamená, že půjdeme pár kilometrů pěšky v dešti. Zachumlala jsem se do bundy a vyrazily jsme domů. Nebyly jsme ani pět minut od školy, když u nás zastavila černá dodávka. Zvedla jsem oči a tam se na mě usmíval Mike Newton.
"Čau slečny, nechcete hodit domů?" zeptal se.
Ani jsem se nemusela koukat na Bellu, jestli souhlasí, protože vyhrkla: "Jo, díky!" A už se hnala do auta.
Cesta s Mikem byla fajn, je celkem ukecaný, takže jsem s ním probrala spoustu věcí jako třeba oblíbené kapely, nejlepší filmy atd. Belle to vyhovovalo, zapojovala se pouze když chtěla a jinak koukala z okna.
Domů jsme dojeli kolem třetí. Bella zalezla do pokoje s tím, že musí dělat úkoly. Já sem si sedla k telce. Ne že by v pondělí odpoledne dávali něco super. Nakonec jsem skončila u nějakého děsně naivního sitcomu. Přišlo mi naprosto neuvěřitelné, jakou rychlostí Bella dělala úkoly. Neskončil ani první díl seriálu a už byla dole.
"Udělám večeři, ano?" Nebyla to otázka, spíš oznámení.
"OK," odpověděla jsem a vzala si školní batoh za ní do kuchyně.
"Udělám si tady úkoly, můžeme si povídat," usmála jsem se na ni a vytáhla matiku.
"Jak se ti líbilo ve škole?" zeptala se mě a v tu chvíli mi to přišlo, jako by byla moje máma. Musela jsem se usmát, celá moje Bella.
"Bylo to celkem fajn, mami." Rozesmála jsem se na celé kolo. Bella se jen ušklíbla.
Vzhledem k tomu, že mi matika nijak zvlášť nešla, jsem úkol celkem odflákla. Však se zítra zeptám Jess na její výsledky. Bella tancovala kolem plotny. Bylo fascinující ji sledovat. Ona byla jiná než já. Už jako malá věděla, že bude mít čtyři děti a hodného manžela. To já jsem si vysnila velkou kariéru a maximálně jedno dítě. Hlavně si chci užívat života. Ona se v podstatě vzdala bezstarostného dětství, aby mě hlídala. Ne že by se o nás nestarala máma, ale nebyla zrovna dvakrát mateřský typ, a tak mi to, co mi chybělo, vynahrazovala Bella.
"Pomůžu ti, ano?" řekla jsem, vzala si od ní nůž a začala krájet rajčata. Jen se usmála a zamíchala omáčku na lasagne. Bylo půl páté, když Charlie přišel domů.
"Ahoj sluníčka," zavolal do domu. Šla jsem mu naproti. Věšel si právě policejní bundu na věšák.
"Ahoj tati, jak bylo v práci?" ptala jsem se ho a přitom mu na přivítanou dala pusu na tvář.
"Takovej normální den," zabručel. "A co vy dvě ve škole?" zeptal se na oplátku.
"Takovej normální den," zopakovala jsem jeho větu.
"Krásně to tu voní," poznamenal a vydal se do kuchyně.
"Vaříme ti večeři, tati," hlásila Bella.
"No, spíš vaří Bella, já jí to tady kazím," ušklíbla jsem se.
"Kdybys nekecala. A víš co? Můžeš umýt nádobí," hned mě zaúkolovala moje sestřička.
"Jistě, pro tebe všechno." dala jsem jí pusu na čelo.
"Dnes se hraje zápas. Přijde Billy s Jakem," oznámil nám Charlie. Zajiskřilo mi v očích.
Jacob Black byl v dětství můj nejlepší kamarád. Je stejně starý jako já. Dělala jsem si z něj z chudáčka otroka. Doufám, že už na to zapomněl.
"Super, kdy přijedou?" zeptala jsem se.
"Asi za půl hodiny a přivezou překvapení," usmál se táta. Bella se jen zaškaredila. Nesnáší překvapení. Zato já je miluju. Už jsem se chtěla táty začít vyptávat, o co jde, když v tom zvedl ruku.
"Umyj to nádobí," řekl a odešel do obýváku. Schlíple jsem pustila vodu, na houbičku si dala mycí prostředek a začala drbat misky od snídaně. Bella se rozesmála. Nechápavě jsem na ni koukla.
"Ty jsi děsně zvědavá, sestřičko," vysvětlila mi. Ona se mi normálně nepokrytě směje.
"Slečno Swanová, vy se mi smějete?" otázala jsem se přísným hlasem. "To jste neměla dělat." Nabrala jsem si na ruku trochu čisté pěny ze dřezu a foukla to na ni. Teď jsem se pro změnu smála já. Bella si to samozřejmě nedala líbit a oplatila mi to stejnou mincí. Začala nefalšovaná pěnová válka. Měla jsem pěnu úplně všude, ale Bella k mému uspokojení na tom byla hůř. Utnul nás až zvonek. Koukly jsme se ségrou na sebe a snažily se rychle očistit ty mydliny na sobě.
"Ahoj Billy, čau Jaku." Slyšely jsme tátu vítat hosty. Rychle jsem vyběhla z kuchyně před dům a vrhla se na Jacoba. Tiskla jsem ho v obětí a za chvilku se zarazila. Trošku jsem se odtáhla a koukla na něj. Trošku vyrostl od doby, co jsem ho naposledy viděla, asi tak o metr. Nedůvěřivě jsem se na něj koukla.
"Pamatuješ si mě, že jo?" otázala jsem se. Hlasitě se rozesmál.
"Ell, jak bych mohl zapomenout na svoji otrokářku?" odpověděl mi otázkou a znovu mě objal.
"Tak ráda tě vidím," radovala jsem se, ale po chvilce jsem se opět odtáhla. "Měl bys pozdravit i Bellu," připomněla jsem mu a zatím jsem se šla přivítat i s Billym.
"Čau Bells, jak se vede?" otázal se a taky ji objal. Bella se trošku začervenala.
"Jo, jde to. A co ty?" zeptala se nesměle.
"Posledních asi pět minut se mám bezvadně," zakřenil se na nás. Všimla jsem si, jak pokukuje po Belle. No páni, Jake balí mou ségru. To je jasný. Takže moje dohazovací kancelář se znovu otevírá. V hlavě se mi začaly klubat plány, jak je dám dohromady. Najednou jsem si na něco vzpomněla.
"A co to překvapení?" zeptala jsem se táty. Ten se podíval na cihlově červený náklaďáček Cheevy. Nevěřila jsem svým očím.
"Tati, tys nám koupil auto?" zeptala se nevěřícně, ale šťastně Bella.
"Ano, líbí se vám?" zeptal se táta s úsměvem.
"Líbí? Je suprový," opravila jsem ho. "Jedem ho vyzkoušet, Bells," oznámila jsem a hnala se na sedadlo řidiče.
"Héj," zaprotestovala Bella.
"Sorry, ségra, ale znáš pravidlo - kdo dřív přijde, ten dřív mele," rozesmála jsem se a koukla na Jakea, který stál vedle auta. "A ty tam jako hodláš vystát důlek?" zeptala jsem se vesele.
"V tom autě jsou jen dvě místa," oznámil mi.
"No a? Sedneš si k Belle, má malej zadek, určitě se vejdeš," oznámila jsem mu. Bella vedle mě zrudla jak rak a vražedně na mě koukala. "No co, furt lepší malej zadek než zadek jak vrata," zasmála jsem se. Jake nastoupil a já jsem vyrazila v našem autíčku zdolávat forkské silnice.

Kam dál